Nachází se v polovině cesty mezi severním Norskem, jehož je součástí, a Severním pólem, mezi 10° až 35° východní délky a 74° až 81° severní šířky. Svalbard se rozkládá na ploše téměř 63 000 km2, rozlohou je tedy jeden a půl krát větší než Dánsko. Největšími ostrovy jsou Špicbeky (39 000 km2), Nordaustlandet, Barentsøya, Edgeøya a Prins Karls Forland. V pohledu na krajinu dominují hory a led; ledovce pokrývají přibližně dvě třetiny celkové plochy.
Objeviteli těchto ostrovů byli velcí mořeplavci a objevitelé – Vikingové, kteří je také pojmenovali, avšak do dnešních dnů je sporné, kdy byl Svalbard (Studené pobřeží) vlastně objeven. Z historie je známo, že dvě holandské lodě pod velením Willema Barentse a Jana Cornelisze Rijpa dosáhli Svalbardu roku 1596 při hledání severovýchodní cesty do Číny. Zemi, kterou objevili, nazvali Spitsbergen podle charakteristického tvaru hor na severovýchodě.
Časem se Svalbard stal populárním místem pro velrybáře, zvláště pro ty, kteří lovili velrybu grónskou. Každé léto v polovině 17. století se zde několik set lodí zabývalo velrybolovem. Rusové od Bílého moře byli prvními lovci, kteří na Svalbardu přezimovali. Mezi norskými lovci se tradice přezimování na ostrovech udržela téměř do našich časů, i když ne v tak velkém měřítku.
Od 18. století se Svalbard stal výchozím bodem nebo cílem expedic jak vědeckého, tak badatelského charakteru. Tím posledně zmíněným typem byly také Andrého expedice, riskantní podnik Amundsenovy vzducholodě Norge a Nobileho vzducholodě Italia.
Přítomnost uhlí byla známa poměrně brzy, a to lovcům a velrybářům, kteří Svalbard navštívili a užívali ho zde k topení. Avšak hospodářský význam uhlí vzrostl teprve ke konci 19. století.
Spor o vlastnictví těžebních práv skončil roku 1920, kdy byla po dlouhém jednání na mezinárodní úrovni podepsána tzv. Svalbardská smlouva (Svalbard treaty), řešící otázku těžebních práv, která vstoupila v platnost 14. srpna 1925 a k roku 1991 ji podepsalo 40 států (mimo jiné byla jednou z prvních i někdejší Československá republika). Dnes zde však svého práva využívají jen dvě země: Rusko a, pochopitelně, Norsko.
A ještě k uhelnému průmyslu; roku 1916 koupila společnost Store Norske Spitsbergen Kulkompani A/S (SNSK) těžební práva od společnosti Arktic Coal Company (ACC), kterou uvedl roku 1906 do provozu John Munroe Longyear a když SNSK společnost přebírala, byla již v údolí Longyeardalen rozsáhlá těžařská komunita. Od roku 1916 využívala SNSK kromě šachty č. 1, kterou založila ještě ACC, dalších šest šachet v okolí města Longyearbyenu. Kromě válečných let Druhé světové války využívá SNSK uhelných ložisek od roku 1916 dodnes, i když dnes jsou v provozu pouze šachty č. 3 a 7. Ačkoli je dnes na Svalbardu i jiný průmysl, základním průmyslem v Longyearbyenu a v ruských komunitách zůstává i nadále těžba uhlí.
Na ostrovy se lze dostat několika způsoby, z nichž nejkonvenčnější jsou letecky a lodí. Z norského Trømso letadlem společnosti SAS do Longyearbyenu, největšího města a správního střediska Špicberků. Město se rozkládá v kotlině obklopené ze tří stran horami a z jedné fjordem. Domy jsou většinou jedno, dvoupatrové, hotely mají pater o něco více. Všechny bez rozdílu stojí na několikametrových kůlech obitých deskami – to kvůli sněhu. Z dopravních prostředků převládají sněžné skútry všech značek, v krátkém létě odstavené na špalcích nebo paletách. Hned za městem začíná ledovec Longyearbreen, který je oblíbeným místem pro výšlapy pro tzv. „víkendové“ turisty. Těmi jsou zvláště Norové, ale také třeba Němci.
U tohoto ledovce jsme bivakovali. Je léto, den trvá 24 hodin, slunce svítí po celou tu dobu a tak se náš denní režim postupně mění – např. vstáváme v 11:00 a usínáme ve tři ráno – a vůbec nám to nepřijde. Máme před sebou relativně vytyčenou trasu, která nám zaručuje 15 – 20 km pochody denně.
Teplota se pohybovala od 2° do 10°C na slunci. Pro zajímavost, průměrná zimní teplota je -14°C a letní 6°C. Nejnižší zaregistrovaná teplota byla naměřena v březnu 1986 a to -46,3°C; nejvyšší je z července 1979, +21,3°C.
Chůze na Špicberkách je dost namáhavá, neboť se zde střídá několik povrchů, z nichž po ani jednom se nejde nijak zvlášť dobře – 1) sníh a led: sníh je v létě vlhký, takže jen málo druhů obuvi odolá náporu vody; 2) nezpevněné kamení: morény nahrnuty ledovci dosahují nečekaných výšek a šířek, kterýkoli kámen je ochoten kdykoli se zvrtnout; 3) štěrk: průměrný kopec vyšlapáváte dvakrát tak dlouho, neboť vždy sjedete níž; ještě horší to je na 4) kamenné drti až hrubém písku; 5) mokřiny: jsou charakteristické nacucanými mechovými polštáři, které vcucnou nohu až po kotník, jsou však díky své relativní pevnosti jediným schůdným místem, neboť všude kolem se člověk zaboří hlouběji, leckdy až po kolena; 6) a konečně travnaté plochy: pokryty kopečky a dírami. Cesty ve vnitrozemí neexistují. Jejich zlomky jsou jen v okolí měst, a těch zde není moc. Kromě Longyearbyenu jsou to ještě Barentsburg, kam míříme, Pyramidy – obě ruské hornické komunity, Ny-Ålesund, pak snad ještě polský Hornsund, Hopen a Bjørnøya. Všechny většinou na pobřeží. Ve vnitrozemí jsou jedinými občas obydlenými místy lovecké chaty, některé otevřené – v těch se dá přespat, pokud po odchodu zanecháte původní pořádek – a některé zamčené.
Mapa Svalbardu je pokryta jmény lidí, kteří během let navštívili tento region: velrybáři a lovci, bohatí cestovatelé, objevitelé, obchodníci a dobrodruzi. Některá místa jako například Smeerenburg či Amsterdamøja mají zcela zvláštní historickou hodnotu. Během velrybářského období v 17. století to byly stálé základny, kde se zpracovával velrybí tuk a prodávalo zboží. Dalšími zajímavými místy jsou Virgohamna v Danskøya, kde André zahájil svůj neúspěšný let balónem, nebo Sorghamna (Přístav smutku či hoře) pojmenován podle několika tragických nehod, které se tam udály. Za zmínku také stojí Magdalenefjord a Kongsfjord – jsou známé díky své nádherné krajině; Rusanovova chata; Fredheim (dům patřící Hilmaru Nøisovi, který v něm strávil mnoho zim) v Sassenu; a konečně Svenskehuset na Kapp Thordsen.
Tedy jak jsem řekl, ve vnitrozemí cesty nejsou, nejsou zde tedy ani mosty přes četné řeky napájené vodou z ledovců, v létě dost rozvodněné. Můžete mi věřit, brodit takovou řeku do půl těla ponořen v ledové vodě s batohem na zádech, strháván dravým proudem, to tedy není žádným požitkem, i když časem se to stalo rutinou, dá-li se to tak nazvat.
Zhruba v polovině cesty mezi Longyearbyenem a Barentsburgem, v zátoce Colesbukta (Velrybí zátoka) stojí – muzeum. Tedy přesněji chata polárníka Vladimíra Alexandroviče Rusanova, v jejíž jedné ze dvou místností je ono symbolické muzeum. První je kuchyň a zároveň obývací pokoj s palandami. Chatu jsme zabrali a spali v ní dvě „noci“. Ve dne jsme se věnovali aktivnímu odpočinku tzn. někdo se procházel po pobřeží, někdo navštívil nedaleké opuštěné ruské hornické město Grumantbyen, tedy to, co z něj zbylo. Vede k němu polorozpadlá úzkokolejka se zasypaným tunelem, možná nejsevernější na světě.
Do Barentsburgu dorazíme po pětidenním pochodu. Město je to na první pohled ruské. Na domech budovatelské malby, v kopci zasazený nápis SVĚTU MÍR azbukou, po prašných ulicích hučely hřmotné náklaďáky se spotřebou snad 100 l/100 km. Lidé však byli velice přátelští, snad se projevovala ona slovanská vzájemnost. Jeden zdejší občan, Ivan Michajlovič z Rostovské oblasti na Donu, pozval mne a přítele k sobě, kde nám představil svou manželku a za družného veselí jsme diskutovali až do rána. Vyprávěl nám o bídném životě, který zde vede. On je jedním z mála šťastných, kterým se podařilo přivézt si manželku. Ty pak nepracují v dolech, ale v místním kolchozu, kde pečují o krávy a prasata. Ivan, stejně jako všichni ostatní, pracuje pro společnost Arktikugoľ, se kterou podepsal smlouvu na dva roky. Nábor na tuto práci je však, mírně řečeno, podivný. Uchazečům v Rusku je promítnuta videokazeta na které je pěkné město s nádherným prostředím, tenisové kurty a rekreační střediska. Uchazeč pak pln dojmů podepíše smlouvu a je v pasti. Neboť až přijede a uvidí pustinu, která má být jeho domovem, nemá už možnost návratu. Letenka je zdarma, tedy pod podmínkou, že si dotyčný odpracuje dva roky, pokud skončí dřív, musí si cestu zaplatit sám, a na to má jen málokdo. Sociální zabezpečení je zde minimální. Dozvěděli jsme se také, že dělníci jsou okrádáni také tak, že jejich platy jsou do banky v Longyearbyenu zasílány oklikou přes Moskvu, lidé tedy přijdou o poplatky za tuto podivnou transakci zaplacené.
Z Barentsburgu pokračujeme táhlým údolím Grondalen, okruhem se stáčíme zpět k Longyearbyenu.
Přesto, že zde není stromu, keře ba ani vyšší rostliny, krajina není úplně pustá. Přestože to je možná k nevíře, roste tady přes 165 druhů rostlin a v létě je tundra poseta drobnými pestrobarevnými kvítky. Z živočichů jsou to zejména tyto čtyři druhy – jelen špicberský, polární liška, lední medvěd a jeden druh hraboše, který se sem dostal nedobrovolně, jako součást lodních nákladů. Přímořské útesy jsou vhodným místem k hnízdění mnoha druhů ptáků. Papuchalci, alky, rackové tříprstí či buřňáci lední. Ale žijí zde také husy, kachny a různí brodiví ptáci. A to se vůbec nezmiňuji o živočiších mořských, ze kterých vzpomenu alespoň výše uvedenou velrybu či tuleně.
Postupující ledovec na své pouti nakupil vysoké morény, jejichž horniny odhalují výskytem velkého množství zkamenělin pradávnou historii ostrovů. Archeologové tak získávají obraz o vzhledu země z dob, kdy byla krajina porostlá, ač je to dnes k nevíře, hustým tropickým pralesem.
Turistika na Svalbardu podléhá přísné regulaci. Veškeré svalbardské ptactvo i savci, včetně vajec, hnízd a doupat, taktéž podléhá přísné ochraně. Lovecká sezóna a druhy, které se mohou lovit, se čas od času mění. Ti, kdo by chtěli lovit či rybařit na vlastní pěst, musí požádat u guvernéra o povolení. Lidé dělají vše pro to, aby země, jejíž jsou součástí, zůstala co nejdéle zachována. Kéž by se tak dělo i u nás…
Z longyearbyenského letiště odlétáme unaveni, ale šťastni, že jsme měli možnost poznat kousek této krajiny, kde na mnohá místa nešlápla noha lidská a kde zvěř člověka neznalá postrádá veškerou plachost a klidně se popásala pár metrů od nás; šťastni také proto, že jsme to vše bez úhony přežili.