Poslední víkend před svátkem republiky využil jsem se svými přáteli služeb německých železnic (Deutsche Bahn), které nabízejí tzv. Schönes Wochendende Ticket, který stojí „pouhých“ 35 DM, a který umožňuje jedné či dvěma osobám cestovat celý víkend po Německu v osobních vlacích druhé třídy a co víc, platí coby jízdenka i na veškerou MHD ve vybraných městech, mezi nimiž ovšem nechybí ani Berlín. Vydal jsem se tedy s přáteli na cestu do Berlína, přesvědčit se o zprávách, že se toto město stalo největším staveništěm jestli ne ve světě, pak alespoň v Evropě.
Přijeli jsme na nádraží Berlin Schöneweide, kde jsme osobní vlak vyměnili za S-Bahn, což je vlastně metro jezdící také nad zemí. Naší první zastávkou byl Alexanderplatz. Zde pod dominantou Berlína – vyhlídkovou věží s otočnou kavárnou – pulzoval život svým každodenním tempem, neboť tento kousek města zůstal zatím stavbaři nedotčen. A tak tu lidé nakupovali v obchodech všeho druhu, stánkaři prodávali své suvenýry a kameloti roznášeli různé tisky. Po chvíli se však náměstí vylidnilo jako mávnutím kouzelného proutku. To díky průtrži mračen, která vše zaplavila silnými proudy vody a která také nás donutila hledat si útočiště v S-Bahnu, kterým jsme studenému dešti ujeli.
Berlínské metro, tedy když je zrovna pod zemí, by se dalo spíš než k pražské přirovnat k podzemní dráze newyorské. Je to totiž vyloženě funkční stavba – bíle okachlíkované stěny, strop podepírán železnými traverzami, sloupy, které jsou však na rozdíl od New Yorku alespoň červeně či jinak natřeny. Názvy stanic zůstaly z dob minulých psány švabachem, což na našince působí tísnivě.
Když jsme vystoupili na známou ulici Pod lipami (Unter den Linden), zůstali jsme stát s otevřenými ústy. Tak tedy to o tom staveništi je skutečně pravda! Tak ohromné rozestavěné území se vidí opravdu jen málokde. A Němci si z toho dokonce udělali turistickou atrakci! Opravdu, na pravé straně ulice stojí budova ve tvaru jakési krychle, v níž je umístěno turistické informační centrum, ve kterém získáte informace nejen o městě jako takovém, ale stojí tam i maketa rozestavěných čtvrtí, která znázorňuje, jak asi bude ta která část města vypadat po dostavění a opravách. Na střeše stavby je vyhlídková plošina, ze které se každý může „pokochat“ pohledem na staveniště – gigantické mraveniště hemžící se lidmi, stroji a materiálem. Na této plošině dochází občas ke kuriózní situaci, například, když se některý pár rozhodne mít uprostřed tohoto industriálního místa svatební obřad. Přestože obřad na tomto místě paradoxně stojí více peněz než obřad klasický, dosáhl značné popularity.
Pokračujete-li po ulici Pod lipami, jdete kolem autosalónů a sídel velvyslanectví až dojdete k další rozestavěné ploše. Zde, když se pozorně díváte, najdete mezi jeřáby, betonem a lešením slavnou Braniborskou bránu, nechvalně známou i tím, že byla součástí někdejší hranice mezi Východem a Západem – berlínské Zdi. Dnes už po ní není ani památky a turisté, kteří si chtějí v duchu prožít přechod ostře střežené hranice hrnou se mezi sloupy brány v obou směrech, aby se prošli v parku, pak zase nasedli do svých autobusů a pokračovali v prohlídce. Úmyslně jsem vypustil prohlídku nedalekého Reichstagu, neboť parlament v době, kdy jsme město navštívili nejen že vypadal jako by byl vypálen teprve včera, ale byl také obklopen neprodyšnou vrstvou lešení, takže jeho prohlídka byla téměř bezpředmětná.
Využívajíce hodně služeb městské dopravy všeho druhu nebylo možné minout známou stanici Zoo, kde se odehrával děj knihy Děti ze stanice Zoo. Dnešní stanice Zoo je však poněkud jiná. Dvoupatrová, jako ostatně většina berlínských stanic, čistá a plná lidí všeho druhu dlouho do noci. Jen narkomani a podobná individua žádná – snad kvůli policistům, kteří zde hlídkují. Stanici Zoo využívá dnes ke své obživě mnoho obchodníků s potravinami, suvenýry, pohledy či parfémy a vstupní hale vévodí obrovská obrazovka, sledováním které si můžete zkrátit už tak krátkou čekací dobu na vlak. Inu změna se nevyhnula ani tomuto místu. Snad změna k lepšímu.
Poslední etapou byla noční zevní prohlídka zámku Charlottenburg. Rozlohou ohromná stavba s přilehlým přiměřeně velkým parkem je příjemným místem k relaxaci, místem, kde můžeme alespoň na chvilku odložit starosti a problémy dnešní hektické doby. Ani po tmě se zde nemusíte bát (vstup zdarma, do 20.00), neboť areál obchází pracovník ochrany se psem. Odtud jsme jeli dvoupatrovým autobusem na nejbližší stanici S-Bahnu, a nastoupili do vlaku, ve kterém jsme strávili část noci. Kolem druhé hodiny ranní jsme se přesunuli na nádraží Berlín Lichtenberg, odkud jsme po páté hodině odjeli směrem na Cottbus a Zittau.
A co říci závěrem? Tato víkendová cesta byla velice poučná, neboť jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak s nově nabytou svobodou naložili v bývalém východním Berlíně, který nyní, tedy alespoň jeho nezastavěná část, vzkvétá a také jsme mohli s notnou dávkou závisti srovnat naše a německé dráhy. Máme v tomto směru ještě mnoho co dohánět. Tato cesta také nebyla bez incidentů, neboť jsme, coby cizinci prošli, naštěstí jen slovní potyčkou s německými kapku xenofobními členy hnutí skinheads. Zarmoutila a dá se říci i znechutila mne však jiná věc, to když sem viděl, jak se nezřídka mladí Němci a to nejen skinheadi zdraví nacistickým pozdravem Sieg Heil! Doufám, že tato tendence nebude mít vzestupný charakter.