Televize, počítač, rádio, teplá voda, Internet…jen málokdo z nás už si dovede představit život bez těchto vymožeností. Jsme navyklí na to, že se o nás společnost postará. Co bychom však dělali, kdybychom se o sebe museli po všech stránkách starat sami? Dokázali bychom to ještě? Na světě existuje stále mnoho lidí, kteří si musí svůj každodenní život tvrdě zasloužit. A nemusíme za nimi jezdit až tak daleko.
První, co člověka v současné době napadne ve spojitosti se jménem Kavkaz, je „krize“. Souvislosti jsou jasné – agrese v Čečensku. Kavkaz je však také nádherná příroda. Na území mezi Černým, Azovským a Kaspickým mořem a od Kumsko-manyčské sníženiny na severu až po turecko-gruzínské a arménské hranice jakož i íránsko-ázerbajdžánské hranice na jihu se táhnou husté smíšené lesy. Celková rozloha je neuvěřitelných 440 tis. km2. V západní části Velkého Kavkazu byla založena tzv. Kavkazská přírodní rezervace neboli „Zapovědnik“. Založena byla roku 1924 a zabírá většinu Krasnodarského kraje. Rezervaci protíná nejstarší turistická značená stezka v Rusku. Do rezervace je také volný přístup. Avšak jen z jedné strany. Na té druhé stojí dřevěný domec s výběrčími nevelkého vstupného (na naše poměry). Že by někdo šel jinudy se nepředpokládá. Kolem stezky vládne divočina. Zaregistrovaný je zde výskyt třeba kamzíka, jelena kavkazského, kuny lesní a skalní, supa bělohlavého i tmavohnědého, ale také rysa, zubra či kavkazského hnědého medvěda.
Naše „průzkumná“ výprava vyrazila z Majkopu. Přes vesničku Kamennomostskaja napojili jsme se na řeku Bělaja. Obešli jsme horu Guzerypľ, přespali pod Fištem. Naším cílem bylo totiž Černé moře. Mezi Bělorečenským a Čerkezským sedlem však dostala naše pouť nečekaný zvrat. Octli jme se totiž bez jakéhokoli upozornění předem o pár set let zpět. Narazili jsme na malou dřevěnou vesničku Adygejských pastevců krav. Ona to vlastně nebyla ani tak vesnička – tedy taková jakou bychom si představili. Bylo to jen pár dřevěných bud. Takovýmto seskupením se zde říká „Aul“. Zajímavé je, že aulem může být i jediný dům. Předzvěstí tohoto byly malé skupinky pasoucího se dobytka. Zvířata byla poměrně čistá. Horský vzduch jim evidentně svědčí. Jejich pastýři žijí ve velice primitivních staveních. Jsou to Adygejci. Jsou jednou z mnoha kavkazských národností, která žije v této části Ruska. Celkem je jich přes 100 000 a jsou rozprášeni po celém bývalém Sovětském Svazu. Jejich velká část se před první světovou válkou vystěhovala také do Turecka, Sýrie, Jordánska a jiných států Blízkého východu. Nejvíce jich však dodnes žije právě v Krasnodarké oblasti a částečně v Kubáňské nížině. Předky Adygejců byli původní obyvatelé severozápadního Kavkazu, i když se na jejich etnogenezi projevovali i jiné etnické prvky (Skýtové, Sarmati aj.). V 6. Stol. přijali Adygejci křesťanství, před třista lety ho však postupně vytlačil islám. Ve 13. – 14. stol. se část Adygejců přesídlila do údolí řeky Terek (Kabardi), hlavní část však zůstala Na Kubáni. Tato západní skupina koncem 18. a v 19. stol. asimilovala jiné menší kmeny (Šapsugy, Abadzechy, Natuchaje a další. Zbytky kmenového dělení se v nářečí zachovaly dodnes. Písemná tvorba vznikla až po VŘSR.
Jazyk, kterým se Adygejci dorozumívají je od ruštiny diametrálně odlišný. Dobře rusky také umí jen nejmladší generace. U rodičů a prarodičů už je znát, že je ruský jazyk přetvořen a promíchán s adygejskými prvky. Adygejština jako taková patří do skupiny abchazsko – adygejských jazyků. Sem patří také abchazština, abazština, ubychčina a kabardo-čerkeština. Rozděluje se na několik nářečí a spisovný jazyk se zakládá za temirgojevském dialektu. Ve slovní zásobě je mnoho výpůjček z arabštiny, turečtiny, perštiny i ruštiny.
Ale vraťme se do naší vesničky. První co nás zaujalo byl „obecní“ vodovod. Tedy trubka s kohoutem, která vede vodu z nedalekého pramene. Napájí ho voda z ledovců na hoře Fišt. Tato voda se používá vlastně na všechno. K přípravě jídla, praní i mytí. Zpočátku se na nás místní lidé dívali trochu nedůvěřivě. Postupně však ledy roztály. Mohli jsme se tedy směle rozhlédnout po vesnici. Před jednou z chatrčí bylo velké ohniště, nad kterým se na roštu vařila voda ve dvou obrovských hrncích. Prádelna. Další kůlna je pekárnou. Panímáma zrovna vytahuje z pece čerstvý chléb. Hned dostaneme „zakušáť“. Obdivujeme zručnost pekařky, neboť podobnou pec bychom v našich pekárnách marně hledali. Je to přes metr vysoká homole vyrobena z kamenných valounů slepených hlínou. Velká dvířka slouží ke vkládání chleba. Do menších u země se přikládají špalky dřeva. Zaručeně spolehlivá technologie, která nezkolabuje při výpadku proudu. Elektřina je ovšem místním lidem vzdálena jako nám přistání na Slunci.
Přestože jsou tito lidé nesmírně chudí, neváhali se s námi nezištně podělit o skromné jídlo a vodu. Okusili jsme tak nejen výtečného čerstvého chleba a kravského sýra, ale hlavně lidské pohostinnosti v pravém slova smyslu. Když jsem nahlédl do útrob jedné ze salaší, byl jsem velmi překvapen. Přestože místnost uvnitř neměla víc než 3 x 4 m, byla ještě přepážkami rozdělena na jakési qvazipokojíčky. V jednom spali děti, zbylý prostor vyplňovala kuchyň a ložnice rodičů. Opravdové životní minimum.
Po chvíli se nám začali tito stateční lidé svěřovat se svými obavami a trudy. I bez toho jsme však poznali, jak nelehký život se v horách vede. Celé rodiny zde žijí několik měsíců v roce. V zimě by na svazích hor byl život i pro tyto horaly nemožný. Vše zapadne až čtrnáctimetrovou vrstvou sněhu. V zimním období se tedy pastevci i jejich stáda stahují do nížin a na pobřeží. Ve městě z toho, co v teplých měsících nahospodaří přečkají krutou zimu. Pak zase vyženou svá stáda a přejdou do hor. Na pobřeží by totiž zákonitě museli začít časem živořit. Stát se o ně nestará. Adygejští důchodci si o důchodě, stejně jako většina ostatních ruských důchodců, může nechat jenom zdát. Proto se o sebe v rámci holého přežití každý stará jak umí. Pro mladší je stejným snem nalezení práce. A tak se všichni seberou a v horách mají zajištěno alespoň svobodné přežití. A jak jsme se také dověděli, jsme tu první cizinci po zhruba deseti letech. Loučení bylo krátké ale srdečné. Náš cíl byl ještě daleko a čas se krátil. Vyrážíme svižně plni dojmů z daleké a přesto tolik současné minulosti. Po několika kilometrech narážíme na tábořiště plné střepů a hromad ohořelých plechovek. S povzdechem se vracíme zpět na úplný konec 20. století.