Název „Pákistán“ v sobě v dnešní době nese nádech násilí a, podobně jako Afghánistán, je až synonymicky spojován se slovem „terorizmus“. O obojím nás (myšleno „západní ‚civilizaci‘“) pravidelně přesvědčují média všeho druhu. Ale jak je to doopravdy?
Pákistán, přestože je jadernou velmocí a na jeho území se nachází ložiska ropy, zlata i uranu, je velice chudou zemí. Je zemí extrémů, kde chudí lidé jsou opravdu chudí a naopak, hrstka vyvolených žije v nepředstavitelném luxusu. A nad vším visí neustálá hrozba eskalace násilí, proti němuž vypadá letitá pákistánsko-indická nevraživost jako nevinná sousedská rozepře.
Je to země nesmírně – z našeho pohledu – zaostalá: přestože se v okolí velkých měst vyskytují průmyslové uzly, stojí zejména na zemědělské produkci. Ochránci přírody by zde však zezelenali a upadli do kómatu, stejně jako ekologové. Většina průmyslových podniků vede veškerý svůj odpad přímo do říčních kanálů a komíny si vyprávějí vzdálené historky o jakýchsi filtrech. Voda v husté síti kanálů podle toho taky vypadá. Kolem fabrik se pomalu, jako láva, sune hustá, barevně bublající kapalina, aby se pak vlila do většího a širšího koryta, kde se přeci jen trochu rozředí a kde je voda, také díky všudypřítomnému prachu, krásně kakaově hnědá. Toto je ale pochopitelně vize, která vás obklopuje zejména v okolí velkých měst (tzn. měst nad 5 miliónů obyvatel) a nelze ji, naštěstí, aplikovat na celou zemi. Téměř celá západní a severní hranice státu je lemovaná Horami. Záměrně píšu velké ‚H‘, neboť to nejsou hory ledajaké – Makrám, Sulajmán, Hindúkuš, Karákorum, Himálaj. Nejvyšší horou Pákistánu je slavná a nebezpečná K2 – no řekněte, pokud jste cestovatelsky založeni, jistě se vás teď příjemně zamrazilo. Nicméně s krásou horských velikánů se dostávám k zásadní otázce a tou je bezpečnost.
Jak jsem se zmiňoval již v úvodu, Pákistán bývá často označován za domovinu různých teroristických skupin, Al Kájdou počínaje, Talibanem konče. Ano, toto nelze brát na lehkou váhu a proto bych nikomu nedoporučoval vydat se do Pákistánu jako turista, nedej bože na vlastní pěst, bez místních znalostí nebo bez místního důvěryhodného průvodce. Prozatím. Naše média to sice pro množství negativních zpráv zatím nezaregistrovala, ale situace v Pákistánu se vzhledem k terorizmu velice, a to radikálně, změnila. A změna přišla zespoda – od obyčejných lidí. Lidí, kteří si řekli DOST. Už nechceme chodit do práce s obavou, že se večer nevrátíme domů, protože nás roztrhá nějaký pomatenec s bombou kolem břicha. Už se nechceme bát o své děti, které se kdykoli mohou stát tečem fanatiků. A tak se vyburcovali a dostalo se jim nečekané pomoci. Zastala se jich totiž armáda, která má v Pákistánu tradičně silné slovo a velikou moc. Načež, před několika lety, dali generálové vůdcům teroristů ultimátum. Buď složí zbraně a začnou žít a soužít v míru, nebo je armáda vyhladí. To se nyní také děje. Útoky proti radikálům probíhají zejména v oblasti severního a jižního Vazíristánu na severozápadě země u hranic s Afghánistánem. Přestože na lokální úrovni mohou tyto radikály z různých důvodů podporovat místní lidé, většina obyvatel je proti nim a navíc, místní lidé mi potvrdili, že většina z nich armádě věří bez výhrad – pokud armáda slíbila, že to vyřídí, pak to taky udělá. No, uvidíme. Klid a mír je každopádně nyní heslem celého Pákistánu, dokonce včetně politické reprezentace. Jak mi potvrdil můj místní známý, četnost bombových útoků např. v Lahore se za poslední roky snížila o víc jak 80 % a to už je nějaký výsledek. Jen podotýkám, že já osobně jsem během svého pobytu o svou bezpečnost obavy nepocítil, což ale neznamená, že bych záměrně riskoval. Lidé jsou velice přátelští, a pokud vidí, že si jejich návštěvník nehraje na mistra světa a pána vesmíru, ochotně jej přijmou mezi sebe. Nejlepším receptem je krátkodobá asimilace jak oblečením, tak, pokud možno, vzhledem. Takto vyjádřená úcta místním lidem otevírá mnohé dveře.
Během své návštěvy jsem měl možnost oslavit s místními lidmi Den nezávislosti Pákistánu, který připadá na 14.8. Lidé bujaře, přesto bez alkoholu, slavili v ulicích narozeniny svého, ještě velmi mladého, státu – mějte na paměti, že Pákistán jako samostatný stát, vznikl až roku 1947, po zániku Britské Indie. Zajímavostí je, že tenkrát byla jeho součástí také Bangladéš. A začátky to byly divoké, neboť po obsazení Kašmíru vypukla mezi nově se rodícím Pákistánem a Indii válka, která trvala až do příměří roku 1949, ale nebyla to válka poslední. Roku 1956 byla vyhlášena Islámská republika a roku 1958 se k moci dostal generál Ajjúb Chán. Vypukl další konflikt, který skončil roku 1966. V roce 1970 přišla Bangladéš s požadavkem na vlastní samostatnost. K odtržení využila další neúspěšné tažení proti Indii roku 1971. Zájemcům o tuto tematiku doporučuji knihu Salmana Rushdieho Děti půlnoci /Midnight’s children/ (také vcelku povedeně zfilmováno). Nyní je tedy Pákistán parlamentní republikou, jejímž státním náboženstvím je Islám. Mezi nejsilnější politické strany patří Pakistan Tehreek-i-Insaf (Hnutí za spravedlnost) s lídrem, bývalým slavným kriketovým hráčem, Imranem Chánem, Pakistan Awami Tehreek (Národní strana Awami) Dr. Tahirula Qadriho a bývalá vládnoucí strana Pakistan Peoples Party (Pákistánská lidová strana – neplést si s Lidovci evropského střihu!), kterou vede Bilawal Zardari Bhutto, člen vlivné rodiny Bhuttů, která politické dění v Pákistánu ovlivňuje od jeho vzniku. Protivládní demonstrace jsou velice časté a nebylo tomu jinak ani v Den nezávislosti. Lidé protestují zejména proti korupci nerušeně bující mezi politickou klikou. A když říkám „korupce“ myslím tím rozkrádání takového druhu, že naši lakotní a bezcharakterní politici jsou proti tomu jen nevinně laškujícími dětmi.
Na závěr bych se rád dotkl dnes velice ožehavému tématu – Islámu. Oficiální název Pákistánu je „Islámská republika Pákistán“. Obyvatelstvo je složeno z Paňdžábců (většina), Sindhů a Balúčů. Všichni jsou z 98 % muslimové. A většina z nich se snaží žít podle božího slova, tedy Koránu. V našich zemích je bohužel slovo ‚islám‘ používáno velmi obecně. Snažíme se generalizovat a velmi jednoduše házet všechny do jednoho pytle. Vím, je to otřepaná fráze, tedy klišé, ale je to tak: Lidé dobří a lidé špatní se vyskytují ve všech náboženstvích a komunitách. A přestože těch dobrých je násobně více, o těch špatných se zkrátka hodně mluví. Díky své práci s ní spojenému cestování mám ve světě celkem dost muslimských přátel. Jsou to dobří a bohabojní, silně věřící muslimové. A přesto mi nedávno jeden z nich, Turek, jinak mírný jako beránek, přestože tvrdý obchodník, řekl: „Jestli jsou lidé z Islámského státu muslimové, tak já nejsem, stydím se za ně. Uřezávat hlavu s výkřikem Alláh Akbar může jen bezbožné hovado“. A pak pronesl zásadní větu, že si myslí, že lidé, kteří jsou schopni páchat taková zvěrstva, Korán vůbec nečetli. A to je, myslím si, jádro pudla. Mnoho těchto radikálů pochází ze zemí, kde je vysoká negramotnost obyvatelstva, lidé jsou závislí na interpretaci textu. A tady dochází k obrovskému zneužívání moci, tedy vědění, ve prospěch zla. Ano, troufám si říct, že mnoho zla způsobili fanatičtí imámové (imám = všeobecně uznávaný znalec a učitel /vykladač/ koránu), kteří svaté texty překroutili k obrazu svému a „své“ věci. Člověk, který neumí číst, nebo člověk, který číst umí, ale danému textu neporozumí, je na takovémto výkladu závislý a pokud se takto dozví, že Alláh přikazuje zabíjet ženy a děti, pak se tomu podvolí. Nemá šanci, a vlastně ani potřebu, si taková tvrzení ověřovat. A co se týče participace některých muslimů např. z Británie, věřím, že je tomu stejně – tito lidé si z množství informací prostě jen vyselektují to, co se jim hodí a k čemu inklinují (analogicky uvádím neonacisty – ti si z historie také vycucávají jen to, co se jim hodí a ještě to často nepochopí nebo překrucují). V tom vidím prvopočátek všeho zla spojovaného s Islámem. Že vám to něco připomíná? Ano, paralela se středověkým křesťanstvím, kdy pravidla tvořili kněží a biskupové a kdy Bible byla jen pomůckou k dosažení moci a bohatství, je nabíledni. V té době také krev ve jménu Boha tekla proudem, hlavy padaly a ohnivé hranice praskaly. Řekněme si upřímně, životní podmínky v zemích jako je Afghánistán, Írán, Irák nebo i Pákistán, se od těch našich, středověce evropských, zase tolik neliší. Otázkou je, zda budou na vzpamatování se také potřebovat 400 let…? Uzavřel bych to tedy jednoznačně: z dnešní situace v muslimských zemích nemůžeme vinit Islám jako takový, ale člověka, který jej zneužívá. Ne každý, kdo nosí burku a nikáb, nebo turban či fez je špatný a příznivec terorizmu, stejně tak ne každý, kdo má plnou pusu víry a božího slova, je věřící. (Autor není muslim)