Polární kruh. Komu z nás při vyslovení tohoto magického jména neproběhne příjemné mrazení po zádech? Jeho překročení je bezpochyby snem mnoha cestovatelů. Skrývá se pod ním neurčité tajemno, které není lehké vysvětlit.
Jak je to doopravdy?
Vydáte-li se na cestu napříč třeba zeměmi Skandinávie, máte jedinečnou možnost sledovat překrásné scenerie severské přírody, která jako jedna z mála na světě zůstává zachovávána. Lesy jsou jako vyjmuty z laponských legend, akorát se to v nich nehemží trolly a lesními skřítky. Houby – vesměs pravé hřiby či křemenáče – dosahují až neuvěřitelné velikosti. Málokterý i nehoubař by odolal. Zvláště až by se dozvěděl, že seveřané tyto houby moc nesbírají. Tábořit lze v podstatě kdekoli, dodržuje se však jisté nepsané pravidlo – pravidlo zachování soukromí, to jest vzdálenosti minimálně 150 m od jakéhokoli obytného stavení.
Zní to až moc ideálně? Přesto je tomu tak. Existuje zde ovšem i stinná stránka. Komáři. Miliardy těchto malých tvorečků dokážou udělat během chviličky z ráje peklo.
Abych se však vrátil k původnímu tématu. Jak se vlastně pozná Severní polární kruh? Vlastně nijak. Krajina se vůbec neliší od té, na kterou jste si cestou zvykli. A kdyby nebylo turistického ruchu, imaginární čára by se dala zjistit jen za pomoci mapy a kompasu nebo GPS. Pro turisty však na všech obydlených místech, nacházejících se na Kruhu, vznikly leckdy rozsáhlé informační komplexy s restaurací a obchůdky se všemožnými i nemožnými a kýčovitými suvenýry. Polární kruh patří také k místům, kde můžete potkat spousty těch „zaručeně pravých“ Santa Clausů. Ti zde mají zřízeny poštovní úřady, které vám na Vánoce doručí váš pohled s razítkem ze Santovy dílny. U většiny těchto center je na betonové cestě namalovaná bílá čára, která označuje ONO místo. Není turisty, který by se u ní nevyfotil…
Občas se přihodí, že je místo protnutí označeno pouze dřevěnou tabulkou s nápisem. To má k romantice už o něco blíže.
Při cestě na sever vás pak čeká ještě jedno rozčarování. Z toho, co lidé, reklama a turistický ruch udělali z místa zvaného Nordkapp (Severní mys), místa deklarovaného většinou cestovních kanceláří jako „nejsevernější místo kontinentální Evropy“. Budiž. Cesta sem je pohodlná, postrádá jakýkoli nádech dobrodružství, o romantice nemluvě. Jediným „zdržením“ je krátká plavba trajektem. I tato prodleva by však časem měla zmizet, neboť jak se proslýchá, měl by zde být vybudován podmořský tunel á la Eurotunel pod La Manchem, aby cesta na Nordkapp byla co nejkomfortnější. Jak to zde vlastně vypadá? Monumentální útes s náhorní plošinou, která končí kolmou stěnou padající do 307 metrové hlubiny a vnářející se do studených a temných vln Severního ledového oceánu. Plošina je pokryta řídkou trávou, mechem a lišejníky. I v létě se zde nacházejí sněhová pole. Po nich se pohybují menší či větší černé body – stáda sobů. Opět ukázka nádherné krajiny. Na kraji útesu a konci plošiny vzniklo velké turistické centrum s obrovským parkovištěm. To je vždy zaplněno autobusy, vesměs s německými značkami. V budově se nachází spousta lákadel. Restaurace, kino, suvenýry, pošta a další a další. Než to člověk projde, je tak znaven, že krásy přírody tam venku, za klimatizovanými zdmi, ho už ani moc nezajímají. Na ploše před budovou je postaven symbolický pomníček. Je na něm skulptura „Děti světa“. Zobrazuje sedm dětí ze všech koutů světa symbolizujících spolupráci, přátelství a naději. Je zde také velký model glóbu.
Většina turistů sem chodí pozorovat půlnoční slunce. Pokud to viditelnost dovolí, naskytne se pozorovateli úchvatný pohled. Slunce klesá k obzoru a ve svém nejnižším bodě se začne před jeho užaslými zraky zase zvedat. Trvá zde tak vlastně jeden dlouhý nekonečný den.
Pokud ve vás zbyla alespoň troška dobré vůle, neváhejte se odpoutat od lákadel civilizace a vydejte se na zhruba dvouhodinovou pouť na poloostrov nazvaný trefně „Ostří nože“. Když máte štěstí, nepotkáte ani živáčka. Po pár kilometrech chůze arktickou tundrou dorazíte na pobřeží Severního ledového oceánu. Je velice malebné, s roztroušenými balvany různé velikosti ohoblovanými silou moře do rozmanitých vejčitých tvarů. Lidem na útese Nordkappu se o takové nádheře ani nezdá. A vystoupíte-li na samou špičku Ostří, ocitnete se rázem na konci světa. Kolem vás už jen nekonečný oceán… Nelitujte tedy při svých cestách trochy nepohodlí, nebojte se trochu protáhnout tělo, které ve světě, který jsme si vytvořili, pomalu zapomíná na pohyb. Odměnu, jakou vám poskytne příroda, vám nenabídne nikdo z lidí!