Není tomu tak dávno, co jsem měl tu možnost již potřetí stanout na půdě světového obchodního, turistického a mnohého dalšího centra – New Yorku. Tato třetí zastávka byla tou nejdelší – pobyl jsem v jeho stínu celý týden, což pravda může být dost málo na dokonalé spoznání, nicméně stačí to již na vytvoření si uceleného pohledu.
Přestože historie New Yorku není v porovnání s Evropou či Asií nijak zvlášť dlouhá, přece jen je dost barvitá a stojí za zmínku. Datuje se již od počáteku 17. století, kdy ležel nynější New York ve sféře holandského zájmu, přestože nizozemská kolonizace nebyla nijak rozsáhlá. Holanďané poprvé prohlásili toto území za své roku 16O9, kdy se Henry Hudson plavil proti proudu řeky nesoucí později jeho jméno. O několik let později založili Holanďané obchodní střediska ve Fort Orange (nyní Albany) a na ostrově Manhattan. Zde pak obchodovali s Indiány a rozvinul se rozsáhlý obchod s kožešinou. Správou této kolonie, Nového Nizozemí, byla pověřena holandská Západoindická společnost. V roce 1624 se první osadníci vydali na ostrov Manhattan, který „koupili“ za směšnou cenu od Indiánů, aby zde založili novou osadu, která slula Novým Amsterodamem.
Roku 1626 přivezla Západoindická společnost z Afriky první otroky na práci v zemědělství. Holandské zákony chránili tyto otroky před krutým zacházením. Mohli svobodně uzavírat sňatky a bylo jim také umožněno získat vzdělání. Po roce 1645 poslali Holanďané do své americké kolonie také francouzské hugenoty a protestanty a též německé vystěhovalce a tak populace Nového Holandska rázem vzrostla z 2OOO na 1O OOO. Avšak tento vzrůst přišel příliš pozdě.
Angličané chápali holandskou kolonii jako hrozbu z důvodu bohaté obchodní činnosti, kontroly přístavu v Novém Amsterodamu a konečně kvůli rychlému růstu holandských osad. Polohou mezi hustěji zalidněnými koloniemi Novou Anglii na severu a Virgínii a Marylandem na jihu byla klínem uprostřed anglických držav. Načež roku 1664 vyslal vévoda z Yorku flotilu čtyřech válečných lodí s úkolem zmocnit se Nového Amsterodamu. Holandský guvernér Peter Stuyvesant se snažil kolonii bránit, avšak nebyl kolonisty podpořen a tak musel Nové Holandsko vzdát bez boje. Vévoda z Yorku tuto kolonii s chutí přejmenoval na New York.
Roku 1681 se vévoda z Yorku stal králem Jakubem II. a New York „povýšil“ na královskou kolonii. Avšak když byl Jakub II. v průběhu Slavné revoluce roku 1688 svrhnut, stal se německý obchodník Jacob Leisler v New Yorku vůdcem povstání. Ustanovil vládu s voleným zákonodárným shromážděním. Tato rebelie trvala do roku 169O, kdy do kolonie dorazil nový anglický místodržící. Leisler se vzdal, byl zajat a popraven. Nový guvernér však učinil ústupek, a povolil, aby i nové zákonodárné shromáždění bylo zvoleno.
Ačkoli dnes to tak nevypadá, růst New Yorku nebyl tak rychlý. Proč? No protože vlastníci obrovského množství půdy si drželi velké kusy země podél Hudsonovy řeky, což bránilo přistěhovalectví. Expanzi na sever bránili kanadští Francouzi a rozpínavosti západním směrem bránili silné kmeny Irokézů. Přístav města New Yorku se stal přirozeným centrem obchodu, ale díky malému počtu obyvatel v kolonii se rozvíjel jen pomalu.
Ač večer, byl můj přílet do gigaměsta doprovázen poměrně pěkným listopadovým počasím. Mou první investicí bylo zakoupení si jízdenky na autobus, který pendluje mezi městem a letištěm. V tomto případě Newarkem. Je pátek a začíná obvyklá páteční zácpa. Zpočátku se jede poměrně plynule, ale čím blíže k městu, tím více se jede krokem a konečně jen několikametrovými skoky. Je to zvláštní, u nás lidé v pátek z měst prchají, zde jako by tomu bylo naopak. Řidič, postarší černoch, však vše bere s již navyklým klidem a nostalgii. Ba co víc, dlouhou nudnou chvíli si ještě krátí neplodnou komunikací s ospalými a nevrlými pasažéry, což jsou většinou turisté, kteří právě překonali mnohahodinový let a netěší se na nic jiného, než na svou postel v hotelu, ubytovně či parku. Cesta dlouhá jen asi 3O km se takhle protáhne na pěkné dvě hodinky. Jednu výhodu však tenhle způsob cestování přece jen má. Turista, který náhodou neusne ukolébán jednotvárným rytmem motoru s automatickou převodovkou a tichým předením klimatizace, má nádhernou možnost kochat se pohledem přes Hudson River na panoráma nočního, jako ve dne ozářeného Manhattanu.
Autobus zastaví na své jediné a konečné zastávce, a na vás je, aby jste si vybrali způsob, kterým se dostanete na místo svého nocležiště. Můžete využít služeb přidružených dodávek označených stejnou barvou jako autobus, to ovšem něco stojí. Nebo můžete jít pěšky, zvláště jestliže má váš kufr kolečka a hotel je za rohem příští ulice. Tak jsem dorachotil k hotelu Pennsylvania, který se měl pro příští týden stát mým druhým domovem. Jeho umístění je ideální, přímo v srdci Manhattanu, naproti Madison Sqare Garden. Pod ní je ohromné nádraží Penn Station, důležitý uzel jak metra, tak železniční. V obrovském komplexu nádraží je vše od výmyslu světa. Všechny druhy obchůdků či supermarketů jsou otevřeny dlouho do noci, pro ukrácení času zde funguje z mnoha obrazových ploch vytvořená obrovská televize, na níž běží současně několik kanálů a konečně je zde obrovský prostor pro pokoutní prodej – čehokoli, včetně různé víry.
Počínaje příštím ránem, začínám s objevováním a znovuobjevováním Manhattanu. Nic moc se tu však za těch několik let nezměnilo. Pár budov přibylo, několik jich ubylo, aby byly znova nahrazeny dalšími, které za čas zmizí, aby… a tak pořád dokola dál a dál. To by mohl zhruba být New York. Pod tímto velkým obličejem se však skrývá mnoho menších i docela maličkých tváří, které dávají městu zcela zvláštní ráz. Jsou zde k vidění ukázky zcela nehorázného až kýčovitého přepychu a luxusu ale i místa bídy a nekonečného utrpení. A to nemluvím o národnostech! V tomto směru je N.Y. hotovým Babylónem. Kromě míst, kde jsou všechny národnosti promíseny jsou zde také místa s vyhraněným „zájmem“ – Italská čtvrť (Little Italy), Čínská čtvrť (China Town) což jsou oficiální názvy turistických lákadel v centru, jakož i neoficiální „ruská“, „hispánská či latinskoamerická“ či „afroamerická“ čtvrť. Každá z těchto čtvrtí je jednou z těch tváří o kterých jsem mluvil a má svůj osobitý charakter: Italská je plná malých taveren, kaváren a pizzerií; úzké uličky China Townu se podobají jako vejce vejci honkongské tržnici – k dostání je tu vše od žen-šenových kořínků a různých hub až po chobotnice a žraloky. Samostatnou kapitolou je pak městská část Soho – ta je zasvěcena umění všeho druhu. Na každém rohu galerie a za každým rohem, většinou na parkovišti, bazar se starožitnostmi všeho druhu.
Když mluvím o New Yorku, snad ani není možné, abych opomenul jeho obchodní a bankovní centrum, nacházející se na jižním cípu ostrova Manhattan. Na malém kousku země zvaného Financial District je namačkáno velké množství vysokých a ještě vyšších mrakodrapů se sídly rozmanitých firem, v jejichž stínu, kam se jen málokdy a jen náhodou zatoulá zmatený a dezorientovaný zabloudivší sluneční paprsek, se krčí jinde velké, zde však mrňavé antické budovy bank. Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít příležitost vyvézt se rychlovýtahem na 1O7 patro Světového Obchodního Centra – známých Twins. Viditelnost byla poměrně slušná, takže se dala přehlédnout velká část New Yorku i kus New Jersey. Pro milovníka přírody to byl věru smutný pohled – šeď a stín dole, tvořen gigantickým lesem betonových věží, které navozují otázku, jak je možné, že Manhattan pod tou vší tíhou už dávno nepotkal osud bájné Atlantidy, v něm organizovaný chaos aut a človíčků – mravenečků, šeď až dohněda nahoře, kde, hlavně na obzoru, bránil pronikání slunka a modré oblohy smog. Jen tu a tam se mezi bloky domů blýsklo kousek zeleně, kterou zde zastupovala ve větším množství jen plocha Central Parku rýsující se v dáli v severní části, což je také zároveň jediná větší zelená plocha na Manhattanu, ostrově kterému vládne sklo a železobeton. Je to také jedno z mála míst, kde se Američan věnuje odpočinku, kterého ovšem ve svém produktivním věku díky „modernímu“ způsobu života moc neužije. Central Park je tedy plný běžců provozujících jogging, kteří ovšem leckdy vypadali na to, že co je to běh už vlivem města a sedavého života dávno zapomněli. S walkmany na uších a s prázdným výrazem v očích vypadají jako podivní tvorové futuristických románů. Svůj volný čas zde tráví i mnoho mládeže – jezdí s tu větším, tu menším mistrovstvím na kolečkových bruslích, jezdí na kolech, jedni domlouvají schůzky, další je opodál realizují, malují cokoli nezávisle na tom, zda mají talent, či nikoli nebo jen tak sedí a bloumají. Na každém kroku, opomenu-li všudypřítomné holuby a zemní veverky, je možno potkat pojízdný stánek s občerstvením – hot dogem či preclíky, studenými a teplými nápoji. Pro ty náročnější je v Parku několik restaurací různé kvality a specializace a pro děti ZOO. Je však až s podivem, že tak velké množství newyorčanů, kteří se řadí do střední a vyšších tříd, a kteří si potrpí na vše nejlepší, největší a vůbec nej v kladném smyslu, strpí ve své blízkosti takovou chudinku, jakou je tato ZOO; nicméně děti jsou rády, že ji mají, ať je jaká chce.
A když už jsem na jižním Manhattanu, proč bych si za vcelku nevelký peníz nedopřál okružní jízdu k soše Svobody?! Beru to jako jistou formu odpočinku pro uchozené nohy, uchozené, neboť se držím pravidla: ‘Chceš-li nejen vidět, ale i poznat, pak nelituj bolavých nohou’. Socha samotná na mne moc velký dojem neudělala, nicméně věřím tomu, že se při pohledu na ni zachvěje srdce každého pravého Američana (nemyslím Indiány!), a nevšední zážitek nemůže zkalit fakt, že socha je darem Francie. Faktem zůstává, že při pěkném počasí se před vámi zjeví charakteristický pohled na siluetu jihomanhattanských mrakodrapů, jaký známe z pohledů a televize. Cestou zpět je možno vystoupit na ostrově Ellis, kde bylo v minulém i tomto století sídlo imigračních úřadů čelících velkým vlnám ba přímo cunami přistěhovalců ze všech koutů světa. Pak v Battery Parku opět vystupuji a vydám se na další toulku velkoměstem.
Zhruba ve středu ostrova stojí známá Empire State Building, která dlouho držela výškový rekord, než ji přerostla Dvojčata na jihu; vyjet si nahoru a zakusit pocitů King Konga spojených v ideálním případě s krásným výhledem a dalekou dohledností, to opravdu doporučuji.
Ale bylo by chybou vidět jen ty nejznámější mrakodrapy. Stojí za to vlézt jen tak namátkou do kteréhokoli „věžáku“, ať je to Sony Building, Rockefeler Center, Trump Tower či Chrysler Building. Každý je jiný a každý se snaží překonat ten druhý v honosnosti, kráse, extravaganci nebo alespoň účelu.
Na břehu East Riveru v Midtown Manhattanu stojí sídlo OSN. Vysoká a poměrně úzká budova, ale jedna z důležitých ve světové politice. V hale je nainstalována výstavka z historie OSN a za poplatek je možná, v doprovodu průvodce, prohlídka konferenčních místností. Jako v mnoha jiných mrakodrapech se u vchodu musí, jako na letišti, projít detektorem kovu. To jestli nepronášíte nějakou zbraň. I kapesní nožík musí být odevzdán, vyzvednete si ho při odchodu. V parku kolem budovy je nainstalováno mnoho skulptur, darů různých zainteresovaných zemí. Nikde nechybí všudypřítomné zemní veverky.
Před Bronxem mne přátelé varovali, prý je nebezpečné tam chodit – hlavně v noci, ale přesto, že mi nevyšel čas se tam podívat, myslím, že to nebude až tak horké.
V jeden z posledních dnů jsem se vydal často využívaným metrem na pobřeží Atlantiku – na Coney Island, kde jsem strávil krásný den na – i v zimě upravované – pláži a v Akváriu (New York Aquarium for Wildlife Conservation), které bylo po ZOO v Parku dokonalou satisfakcí. Přestože se velrybí šou konala až za tři čtvrtě hodiny, a tudíž jsem ji nestihl, škodný jsem nebyl. Po několika úvodních akváriích plných různého mořského živočišstva sešel jsem jakoby do podzemní jeskyně, v jejíž stěnách byly zabudovány skla o tloušťce cca 3 cm, přes něž jsem mohl sledovat tuleně, tučňáky, mořské vydry a mnohé jiné ve zdařilé napodobenině jejich původního prostředí. V dalším pavilonu pak byly ryby sladkovodní nacházející se prý v řece Hudson. No nevím. Vzhledem k její barvě ve městě snad až někde hodně vysoko proti proudu…
Pláž samotná tvořena bílým křemenným pískem umožňovala dokonalou relaxaci a po hluku a stresu města byla balzámem pro unavenou duši. Po pláži se, napolo zahrabané v písku, povalovaly jako němí svědkové více či méně dávných tragédií lastury mlžů, ulity plžů a krunýře živočicha který jako jeden z mála zachoval se nezměněn od dob prehistorických, tedy ostrorepa amerického (Xiphosurus polyphemus), který žije jen v moři u severoamerického kontinentu. A co říci na závěr? New York je městem, které potěší každého milovníka lidských výtvorů. Je natolik různorodý, že takřka každý si zde najde to, po čem jeho srdce touží od nákupních center až po klid parku či pláže. Neměl by se však podceňovat, neboť ne vždy se New York jen blahosklonně usmívá, dokáže být i smrtící.